Říct které německé šumivé víno je nejlepší je strašně těžké, ne-li nemožné. Zatímco Francouzi mají ulehčenou situaci tím, že mají šampaňské, Němci jsou v mnohem složitější situaci. Mimochodem u šampaňského se na chvíli zastavme.
Před časem jsem v Normandii popíjel červené víno s jedním staříkem a řeč přišla i na šampaňské. „Které je šumivé víno je nejlepší?“ „Šampaňské samozřejmě,“ odpověděl pyšně. „A pijete ho?“ Pán, jehož věk se blížil k osmdesátce, milovník víno, skoro jako každý Francouz se zamyslel. Úplně jsem na něm viděl, jak by rád šampaňské pochválil, Francouzi mají v krvi, že všechno francouzské je nejlepší. Víno, parfémy i ženy. Ale na druhou stranu se narodil ve válečných letech a prožil celou řadu vzletů a pádů své země, takže nemá zapotřebí lhát. „Vlastně spíš ne. Jednak je drahé a navíc není tolik příležitostí. Já mám raději klasické víno.“ A zřejmě proto, že jsme seděli u sklenky červené, tak s pohledem na ni dodal: „Bordeaux“. A po chvíli zamyšleného mlčení dodal. „Upřímně řečeno, každé francouzské šumivé je skvělé, nemusí to být zrovna šampaňské.“
Měl jsem pocit, jako kdyby slovo „šampaňské“ řekl s trochou despektu. Jako kdyby i značka, která zvedá cenu nebyla vý´ždy zárukou stoprocentní kvality. Prostě měl rád svoji Normandii a na „šampaňské pro Rusáky,“ jak později osvětlil vývoz a známost šampaňského, se díval skrz prsty. Teprve později, přesněji o láhev a půl později z něj vypadlo, co mu vadí. „Jedna z prestižních francouzských firem se vzdala toho, co dělá šampaňské šampaňským, totiž toho slova. Nejde o víno, jde o princip. Aby mohli vyvážet do Ruska, nese jejich šampaňské, a aby bylo jasno, jde o pravé šampaňské, označení šumivé víno. Jinak by jim dovoz umožněný nebyl.“
Němci takové dilema nemají. Nemají oblast Champagne, takže všechna vína „s bublinkami“ jsou šumivá. Ale ani tady se nedá říct, které je nejlepší. I tady se najdou staříci ve vinařských oblastech, vinaři tělem i duší, kteří budou hájit to své. A říci, že jsou vinaři tělem i duší vůbec není nadsázka, protože pokud jste někdy viděli sedmdesátníky, jak s ohnutým hřbetem dřou s nůžkami na vinici, odstřihávají přebytečné větévky, tu a tam ke kmínku přihrnou nohou prsť hlíny zatímco slunko praží do zad, tak vám dojde, že peníze, které za každou deci vína zaplatíte, jsou zasloužené. Sami byste to dělat nechtěli.
Byť je část práce mechanizovaná, mnohde v prudkých svazích se s traktorem prostě nedostanete. A téhož chlapa večer „nachytáte“ se sklenkou v ruce a lahví na stole, jak kouká do zapadajícího sluníčka a je mu dobře. Má odpracováno a naprosto po zásluze dělá to, že nedělá nic. Odpočívá a užívá si. Klábosí se sousedy a vy mu vlastně trochu závidíte.
Bylo by to fajn, jen tak si popíjet a vědět, že to, co pijete vzniklo díky vaší práci. Jenže v telefonu čekají nevyřízené maily, které nechcete řešit „pod vlivem“ protože jeden z nich je od šéfa. Přemýšlíte, kde je tady wifi, abyste dohnali resty a je jasné, že o tom si s dědou nepopovídáte. Ten si narovnává záda a vychutnává slunce nachytané do hroznů. A tak si aspoň chcete odnést láhev domů.
Začali jsme u německých šumivých vín, tak u nich skončeme. Které je nejlepší? Na tuhle otázku neexistuje správná odpověď, protože někdo má rád konkrétní odrůdu, jiný dává přednost určité míře sladkosti. Nicméně je fakt, že Němci jsou pintlich a jejich vína jsou srovnatelná i francouzskými i italskými. Nechci se tvářit, že jsem vypil všechnu moudrost světa, ale pokud bych mohl doporučit, tak s německými „bublinkovými“ ryzlinky rozhodně nešlápnete vedle. A totéž platí o klasické německé odrůdě Müller Thurgau. A pokud řešíte vinařskou oblast, tak můj německý favorit je Mosel.
Žádné související příspěvky.